|
Konaly se v úterý, při projednávání senátního návrhu zákona, jímž měl být ustaven Velký pátek státním svátkem. Pan senátor Martin Mejstřík využil coby zástupce navrhovatele této jedinečné příležitosti k učebnicové ukázce dojmologické zbožnosti kombinované s pravicově svazáckým pohledem na skutečnost. Díky zvukovým i stenografickým záznamům ve webovém archivu poslanecké sněmovny se můžeme do nedávné historie vrátit.
V kostce, o co šlo: senát zastupován senátorem Mejstříkem se už delší dobu takřka pravidelně pokouší v historicky nejateističtější zemi Evropy vzbudit dojem, že tzv. Velký pátek, součást křesťanské velikonoční liturgie, bude teprve coby nový státní svátek věčnou připomínkou "abolutního poselství evangelia", "Boží lásky", toho "neuchopitelného a snad neprozkoumatelného prostého lidského citu", v jehož jménu se "nechal Ježíš Kristus přibít na kříž".
Nenápaditě leč vyčůraně přitom argumentuje tradicí, která, jak je v našem geopolitickém ďolíku zvykem, prakticky neexistuje. Někteří mohou býti názoru, že tradice jsou od toho, aby se buď udržovaly anebo bořily, leč nový český pravicově "liberální konzervativismus" se věnuje nadšeně jejich zavádění: "Právě proto [...], že ČR je republikou nejméně religiózní, tak se domníváme, že právě tato země má zapotřebí zdůraznit, kde jsou naše kořeny," nechal se slyšet pan senátor v zápalu svého (mimochodem rétoricky značně mdlého) obhajitelského projevu.
Zkrátka a dobře, tradice a "naše kořeny" jsou evidentně tam, kde je vidí senátor Mejstřík a nikdy jinak: "My jsme, a ještě pořád jsme, křesťanskou zemí s hlubokými křesťanskými kořeny, které si v běžném životě možná ani neuvědomujeme." Ještě že si to za nás uvědomuje pan senátor a chce, aby nás na to uvědomovalo i nové červené datum v kalendáři, neboť Velký pátek má se v duchu "hlubokých křesťanských kořenů" státi dnem pracovního klidu.
Rozumějme podstatným vylepšením už tak třídenního víkendu na čtyřdenní, aby národ mohl lépe a radostněji plnou měrou zakusit zbožné (od "zboží") hypersupermarketové rituály v předvelikonočním marketingovém transu, tuto počínající a pevně zakořeňující tradici skutečně "z lidu". "I toto je dědictví komunismu, i toto je vaše sémě, že jsme tak málo religiózní zemí, že si tak málo uvědomujeme naše kořeny!" pravil pan senátor. Amen.
Komunistický aparát, jsa sám náhražkou religiózního systému (včetně kněžské kasty vyvolených a autorizovaného výkladu svatých písem, ikonografie a rituálů), skutečně neměl své konkurenty, slibující spásu neurčitě někdy ke konci světa stejně jako oni zářný komunismus, po apokalyptickém zápasu s temnými silami tu zla tam imperialistického kapitalismu, vůbec v lásce. Ale už pohled k našim severním a rovněž postkomunistickým polským sousedům by prozradil, že novodobá senátní mytologie o Česku coby "křesťanské zemi s hlubokými kořeny", které přesto tak zdárně za necelých 40 let vykořenili komunisté, stojí na hliněných nohou.
Pan senátor však není ani myslitel, ani diplomat, stejně jako patrně většina senátorů. To dokazuje úlet, že návrh zákona o státním svátku velkopátečním jal se jedním vrzem rušit Mezinárodní den žen, toliko sice den významný, ale nepokrytě ve zdejších končinách tradičnější než pátek zvaný Velký. Senátoři a senátorky, mající být "stářím moudří" nikoliv senilní, tak úspěšně zakomponovali zákon do reality aktuální zákopové války mezi parlamentními bloky "pravice" a "levice", neboť "den žen" chápe se správně jako vzpomínka na malé a utlačované, čehož se "česká pravice" štítí jako čert kříže a naopak "česká levice" zdatně užívá k obhajobě kdečeho.
A tak, položíme-li naivně novoamericky fundamentalistickou otázečku: What would Jesus do? čili co by udělal Ježíš, kdyby byl tehdy v roce 1908 mezi stávkujícími ženami v New Yorku, odpovědělo by patrně "novočesky hlubokořenové liberálně konzervativní hnutí", že by se zastal určitě pánů kapitalistů, neboť křesťanskou ctností číslo jedna je nebýt levičákem. Tolik k tomu údajně komunisty "vyprázdněnému a zprofanovanému" významnému dni, pro který "ve jménu poselství víry, naděje a lásky" nemá být v českém kalendáři místo.
A jak to celé dopadlo? Díky již zmíněnému diplomatickému a strategickému faux pas hlasovali ve sněmovně nikoliv páni poslanci, ale dva bloky, aby si "to ukázaly". A díky absencím měl tentokrát navrch ten "levý", což pro Velký pátek znamená spláchnuto a pro Martina Mejstříka zachování smyslu jeho politické práce. Bude totiž své velkopáteční tažení za čas opakovat, jak také slavnostně po krachu své iniciativy oznámil: "Vážené dámy a pánové, děkuji vám za proběhlou diskusi, a já tady nejsem s Velkým pátkem naposledy, takže se těším na tu příští. Děkuji za pozornost."
Není zač. Fakt ne.
KOMENTOVAT V DISKUSNÍM FÓRU (1)
Související články:
|
