|
U protiraketového systému, který má samozřejmě pouze obrannou funkci, je zajímavá otázka, proti komu nás bude (či zatím Spojené státy) bránit. Prý budoucím agresorem jsou dva státy z takzvané Osy Zla - Írán a Severní Korea - a občas někdo něco vykřikne o teroristech. Bohužel výběr těchto velmi nebezpečných nepřátel není příliš přesvědčivý.
Pro Írán je stále největším nepřítelem Izrael a Spojené státy jsou teprve na druhém místě. Pokud by se Íráncům podařilo vytvořit jadernou zbraň (což stále nikdo nedokázal, že činí), moc by získal nějaký blázen, co si přeje válku a sebezničení, tak svůj úder by vedli nejpravděpodobněji na Tel Aviv a ne na Washington. Cíl je pro ně bližší a dosažitelnější větším počtem zbraní a navíc by pro takový útok měli jistou šanci získat podporu arabských států.
Mnohem pravděpodobněji vypadá jako agresor Severní Korea. Je docela pravděpodobné, že buď již má nebo je dosti blízko stvoření jaderné zbraně a zároveň rozvíjí svá raketová vojska (i když, jak ukázaly poslední testy, dosti neúspěšně). Ale i ta má blíže jiné nepřátele, se kterými by si chtěla vyřídit účty a zároveň by byla schopna jim způsobit výraznou škodu. Jde samozřejmě o Jižní Koreu a Japonsko.
Oba "darebácké" státy ale mají jeden velmi důležitý důvod, proč neútočit na USA, a ten je hned na první pohled velmi viditelný. Každá země, která by se pokusila zaútočit na Ameriku zbraní hromadného ničení, by s téměř stoprocentní jistotou bleskurychle zmizela z mapy světa (pouze v případě Ruska a ve velmi blízké budoucnosti asi i Číny by to bylo vzájemné). A toto je samozřejmé pro každého, ať žije v Washingtonu, Praze, Teheránu nebo Pchjongjangu.
Žádná vláda, ať je jakkoliv paranoidní, nemá sebemenší důvod jedním jediným zmáčknutím knoflíku ukončit svoji existenci a kromě moci přijít také o život. Pro sebevětšího a sebebláznivějšího diktátora nemá smysl vládnout radioaktivní pustině, zvláště s jistotou, že si pro něho do bunkru dříve nebo později US Marines přijdou. Navíc korejský diktátorský režim stojí a padá s armádou a takovéto rozhodnutí by nikdy Kim nemohl provést sám. Musel by k sebevraždě přesvědčit i své generály, o kterých se občas říká, že jsou pragmatičtí a Velký Vůdce je pouze jejich loutkou. Írán je pro změnu teokratickou skorodemokracií, kde moc je rozdělena mezi voleného prezidenta, ajatolláhy, v malé míře parlament a samozřejmě armádu. Pro závažná vojenská rozhodnutí se parlament ještě dá obejít ale náboženská radu a generálové už ne.
Problémy se sebevraždou nebudou mít samozřejmě teroristé. Ale v jejich případě je schopnost provést útok mezikontinentální balistickou raketou, navíc vybavenou nějakou zbraní hromadného ničení, nulová. Nejdříve by případná teroristická skupina musela od někoho získat raketu s hlavicí, vše rozmontovat na co nejmenší díly a propašovat na místo odpálení. Při tak velkém množství částí, jejichž komponenty patří k nejvíce sledovaným, několika desítkách tun vážícího kolosu, by bylo riziko prozrazení celé operace obrovské; stačilo by, že by tajné služby narazily jen na minimální část celé operace a plán by se nemohl uskutečnit.
Jak dodavatel tak hostitelská země by si po případu Talibanu byly vědomy, že právě odtikávají poslední hodiny jejich režimu a odpověď Spojených států by se neomezila jen na likvidaci teroristů. Navíc mezikontinentální raketu si nesmontuje skupina fanatiků na koleně, nenatáhne klíčkem ve stanu a neodpálí. K tomu by jim někdo musel poskytnout také technický personál, který by se samotnou teroristickou skupinou neměl nic společného, což by zas velmi zvyšovalo riziko prozrazení. Následná montáž rakety, stavba odpalovacích ramp a příprava na odpálení (podle posledních korejských testů trvající několik dní a při jejich případném zdokonalení aspoň na úroveň starších typů ruských raket, které je systém obrany údajně schopen zachytit, trvající nejméně půl dne), by při satelitech schopných rozeznat předměty o velikosti golfového míčku (jejichž počet se každým rokem zvětšuje a neustále se zdokonalují), nemohla výzvědným službám uniknout. Jedinou šancí na úspěch takovéto akce by byla situace, kdyby tajné služby všech velmocí (a nejenom) dostaly dovolenou, přikryly hlavu černým pytlem a čekaly na velký třesk. Reálnost takovéto situace ať posoudí každý sám.
Riziko ze strany teroristů a "Osy Zla" je tedy de facto žádné, ale Američané nejsou blázni a na úplnou zbytečnost miliardy dolarů vyhazovat nebudou. Kromě politické nutnosti pro republikány, kteří se musí pochlubit aspoň jedním úspěchem, neboť prezidentské volby se blíží, existují i dva důležitější důvody.
První je jasný například Rusku, které se samozřejmě okamžitě ozvalo, že v případě nerovnováhy sil oni mohou pro změnu vypovědět smlouvu o zákazu raket středního a krátkého doletu. Jakékoliv uklidňování, že systém je aktuálně nepoužitelný proti Rusku zní dosti zábavně. Jestli se ho podaří učinit životaschopným, tak snad jen velmi naivní člověk uvěří, že pak se veškeré práce a výzkum zastaví a radar a antirakety budou navždy pouze proti jedné či dvěma zastaralým raketám.
Druhý důvod je zajímavější. Z jedné strany potvrzuje obranný účel systému, ale z druhé ukazuje i jeho velmi pravděpodobné útočné využití. Spojené státy po ztrátě rovnocenného protivníka, jakým byl Sovětský svaz a jeho vazalové, ukázaly světu, že mohou zaútočit na libovolný slabý stát a nebude je přitom zajímat názor mezinárodního mínění. Žádná země, která ohrožuje nebo může v budoucnu ohrozit politické nebo ekonomické zájmy USA, se dnes nemůže cítit bezpečná, pokud opravdu nevlastní zbraně hromadného ničení.
Spojené státy potřebují jistotu, že při dalším humanitárním bombardování či osvobozující okupaci jim nová oběť nebude schopna jakkoliv ublížit a potřebují zvětšit počet případných jednoduše dosažitelných cílů. Vlády zemí, které by v rámci pudu sebezáchovy nikdy neměly v úmyslu vystřelit cokoliv na USA, v případě války a blížící se nevyhnutelné porážky mohou ztratit jakékoliv zábrany a pokusit se aspoň částečně odpovědět Americe podobnou mincí.
modra-sance.blogspot.com
KOMENTOVAT V DISKUSNÍM FÓRU (0)
Související články:
|
